100 hodin tvůrčího zapálení

Home  >>  DigiBlog  >>  100 hodin tvůrčího zapálení

100 hodin tvůrčího zapálení

10
Zář,2016

0

„Článek byl sepsán bezprostředně po experimentu. Posléze byl několikrát přepsán a vržen do šuplíku na uležení a dozrání – textu i autorových názorů. Po dalších devíti měsících byl znovu celý přepsán, následně smazán a později obnoven z náhodně nalezené původní verze dokumentu. Ta byla opět přepsána a s vidinou dalšího nekonečného ulehávání a zrání v šuplíku raději ihned publikována.“

Dle Googlu nejdéle nespal jistý Brit (Tony Wright), který strávil celých 11 dní a nocí ve své oblíbené hospůdce, kde se bavil s kamarády, hrál biliár, pil čaj a psal si deník. Během celého pokusu ho natáčelo šest kamer. Jak funguje člověk beze spánku? Jak mu to myslí a jak dlouho to za normálních okolností vydrží? A může to být i k něčemu dobré? Tyto otázky jsem se pokusil zodpovědět v praxi vlastním 100hodinovým pokusem. Takže pokud by to někdo z nadpisu nepochopil, tak ano, sto hodin jsem nespal. Převrácenou logikou – přes 4 dny jsem byl nepřetržitě vzhůru. Od soboty od rána do středy do poledne. Není to ani polovina toho, co Tony, ale snad pro všechny z nás to je víc než dost.

Den první

První den ze zřejmých důvodů nemá smysl příliš rozebírat, ostatně většina z nás jela někdy alespoň jeden den nonstop. Udržela mě na živu kola a jedna tobolka guarany. A samozřejmě práce s počítačem, která podporovala mou koncentraci – především proto, že mě bavila a motivovala. To je mimochodem jeden ze základů úspěchu – člověk se musí zabavit něčím, co dělá vážně rád a s chutí. Takže kdybyste chtěli čtyři dny v kuse psát diplomku nebo se učit na státnice, tak si nechte zajít chuť. Imho.

Den druhý

Z přece jen mírně letargického rána druhého dne mě dostalo kafe, jinak se stále nedělo cokoliv zajímavého. Obecně vzato jsou denní hodiny, přirozeně, méně náročnější než ty noční. Druhého večera, když jsem se rozhodl, že pojedu opět beze spánku, jsem otevřel litrovku Big Shocku, která mě bez potíží dovedla k prvním ranním paprskům následujícího dne. Poprvé jsem si však všiml občasných návalů spánku – zhruba desetiminutové stavy silnější únavy. Toho večera byly asi tři. Úspěšně zažehnáno třeba i hraním Doty (nebo čehokoliv náročnějšího na soustředění a postřeh). Další zaznamenáníhodná změna v mém fyzickém stavu byla snížená chuť k jídlu. Nakonec ještě upozorním na důležitost správného pitného režimu. Kofein má močopudné účinky a je třeba hodně pít – a tím nemyslím kolu a energeťáky, ale obyčejnou vodu, nebo minerálku, čaj, džus! Prostě něco normálního. A připravte se, že budete chodit hodně na záchod.

Den třetí

Třetí ráno už bylo zajímavější – navzdory faktu, že ze tmy se stalo světlo, jsem byl i přes další kafe v značném útlumu. V tu chvíli jsem měl za sebou asi 48 hodin a v tu chvíli jsem se rozhodl pro 100hodinový challenge. Jednoznačně bylo třeba se dovybavit – další kolou a energeťáky. Tyto prostředky jsem si chtěl původně nechat až na večer, ale stav mi to nedovolil. Bylo třeba jednoho energeťáku, tobolky guarany a průběžného přísunu té odporné, hnědočerné, sycené tekutiny, aby mě průvodní symptomy únavy opustily. V tu chvíli se poprvé dostavil stav, kdy jsem sice nebyl unavený nebo ospalý, ale jednoznačně jsem pociťoval zpomalenost a mírně zhoršenou prostorovou orientaci. A to byl problém – musel jsem totiž znenadání řídit. Padla tedy další tobolka guarany a studená sprcha, která se ukázala být výborným pomocníkem. Vzal jsem si kousavý svetr, odepřel si toaletu, pustil velmi nahlas rádio, otevřel okýnka a zodpovědnost zamkl někam do přihrádky na sluneční brýle. Nebylo zbytí. Naštěstí díky pozemním pracím a uzavírkám se dvě třetiny cesty odehrávaly v popojíždějících kolonách a musím říct, že mě veškeré to napětí a strach probralo poměrně spolehlivě. Poté následovala na mé poměry opravdu dlouhá sociální interakce, ve které se střídaly chvíle velmi intenzivní verbální komunikace s chvílemi její naprosté absence – vše tedy v normě. Cesta zpátky se nesla ve stejném duchu a zjistil jsem, že až do večera přežiji jen o čaji a vodě. Zdůrazňuji, že jsem toho za celý den příliš nesnědl a zároveň jsem neměl nejmenší pocit hladu, pro jistotu jsem do sebe tedy narval něco málo násilím. Večer už byl tvrdší oříšek – pálení v očích, zhoršené vidění a poměrně silné návaly spánku. Zažehnáno dalším energeťákem, kolou a guaranou, akorát trošku zhoršené vidění a orientace už se mě nepustili. Noc se opět nesla v duchu občasných návalů spánku, se kterými jsem bojoval menšími rozcvičkami a udržováním chladnější teploty v pokoji. A samozřejmě dalším přívalem čaje a koly. Návalů bylo o něco více a byly rozhodně delší (zhruba 5 po 20 minutách), ale jinak šla práce pěkně od ruky.

Den čtvrtý

Čtvrtého rána jsem zjistil, že musím opět do Brna – a to už jsem jel raději vlakem. Hudba v uších mě udržovala alespoň ve stavu, v němž jsem působil pouze mírně opile, což s odstupem hodnotím jako solidní výkon. Tunelové vidění, závrať při prudším otočení hlavou. Nebylo to dobrý. Průběžnou konzumaci všeho podpůrného, co bylo po ruce, asi nemá smysl připomínat. V obchodě jsem navíc zjistil, že se mi špatně artikuluje a měl jsem překvapivě velký problém se zavázáním tkaniček. Vrcholem bylo, když jsem se snažil spočítat, kolik minut zbývá do příjezdu vlaku. Připomnělo mi to v tu chvíli symptomy z podchlazení, tak jsem byl alespoň rád, že mi je teplo. Na přednášce a následně poté, co jsem dorazil zpět domů, jsem zjistil, že tyto problémy mám pouze ve stoje. V sedě jsem se cítil vlastně poměrně dobře. Až na vydatnější večeři jsem prakticky nejedl, večere se společně s přípravou na večer pro mě stala takovým centrálním bodem celého dne. Jak již bylo ale zvykem, intenzita večerních stavů se zase vystupňovala a to tentokrát tak, že jsem skutečně usínal uprostřed myšlenek. Několikrát jsem se musel násilně – doslova, třeba vystřelením ze židle – vytrhnout z letargie a panicky zkontrolovat hodiny, jestli jsem náhodou neusnul. Přidaly se i větší problémy se zrakem, kdy jsem si musel zvětšit font. Při cestách na záchod jsem byl ve stavu nerozeznatelném od středně silné opilosti. Tedy s výjimkou opilecké euforie. Ani na počítač se soustředit příliš nešlo. Někdy o půlnoci, tedy asi po 88 hodinách, jsem se dostal do stavu, kdy bych nebýt oné 100hodinové mety šel naprosto bez váhání spát. Následující asi 4 hodiny jsem strávil střídavým procházením se po pokoji a balkoně, převalováním se na gauči a vrtěním se na židli. To vše za poslechu hudby, práce jsem moc neudělal. Spíš jsem počítal ty litry hnusu, co jsem do sebe za těch nemnoho dní nalil.

Den pátý

Kdyby mne dosavadní stav s příchodem rána neopustil, asi bych to nevydržel. Nicméně ráno mi bylo o něco líp a po krátké procházce v mlze jsem byl dokonce schopen vyvinout i smysluplnou činnost. Podotýkám, že problémy s koordinací a zrakem ve větší či menší míře stále přetrvávaly. Spíš než problematické nebo omezující to po těch několika dnech v kuse začalo být pouze otravné. Ale i euforie z toho, že to pravděpodobně dám, mne hnala vstříc mému cíli. A tak přesně v poledne, asi půlhodinu po dosažení 100hodinové mety, jsem se konečně odebral do postele – a nemohl usnout. Protože jsem nakonec i tento zdánlivě banální problém překonal, mohl jsem následujícího rána s překvapením zkonstatovat, že spánkový deficit se nekoná. Nejsem si jistý proč – znám ta těžká rána po 36 hodinách vzhůru následovaných zpravidla hodně dlouhým spánkem. Teď ale vůbec nic – milé zakončení celého experimentu.

Zhodnocení

Experiment hodnotím jako úspěšný – povedlo se mi to. Po pročtení řady zkušeností ostatních lidí mě zároveň opustil pocit, že jsem dosáhl něčeho výjimečného – to by chtělo alespoň ten týden. Na internetu člověk nalezne mnoho podobných zkušeností lidí, kteří měli stejný nápad, případně je k tomu dovedla nějaká shoda okolností. Každopádně jde o velmi zajímavou zkušenost, kterou bych si rád někdy zopakoval (týden!). Je to, a to naprosto bezpochyby, mučení vlastního čela – a to postupem času dost drastickým způsobem – nicméně má to i své světlé stránky, viz níže. A tělo se s tím nakonec nějak vyrovná. Musím zopakovat, že to chce motivaci, nějaký hnací motor, důvod, proč probdít několik nocí po sobě. A obávám se, že tento motor bude jednou z velkých překážek v případě opakování celého experimentu – se všemi programy jsem se sžil, jsou super, dokážu v nich strávit mnoho hodin, ale už tam není to prvotní nadšení. Chtěl bych si to zopakovat, abych potvrdil mnohá zde uvedená fakta (především absenci spánkového deficitu), případně je naopak označil za náhodné jevy.  Tak snad ještě bude příležitost, čas a chuť.

Přibližný počet požitých podpůrných potravinových prostředků:

  • 5x Tobolka guarany (800 mg)
  • 4x Pepsi Cola 1,5l
  • 3x Silnější káva
  • 3x Big Shock 1l
  • 2x Monster energy 0,5l

Hnací motor

Pokud si říkáte, co jsem celou dobu vlastně dělal, tak tady je na závěr úvodní kapitola. Takže sto hodin – jak se to vlastně stalo? Sobotě, která byla zdánlivě jako každá jiná, nemá smysl věnovat příliš pozornosti. Ačkoliv právě toho dne se zrodil hnací motor celého pokusu – byl to totiž okamžik, kdy jsem se začal věnovat digitální tvorbě (Matte painting). Právě v sobotu jsem se na doporučení jedné dobré duše začal kamarádit s programem na tvorbu a úpravu 3D postav a objektů (DAZ Studio) a jejich renderování (KeyShot). Měl jsem několik nových hraček, se kterými jsem si mohl hrát. A hrál jsem si celý sobotní večer. Z večera se najednou stala tak třetí hodina ranní a to už jsem zkonstatoval, že nemá smysl chodit spát, protože jsem měl v pět zase vstávat a jet fotit makra. Tak jsem nešel, nebylo to poprvé. Za těch několik let, co fotím makra, jsem to udělal možná tak potřetí. Ze zkušenosti – dvou nebo tříhodinový spánek člověka spíše unaví. Další den se k zmíněným programům přidal i Painter a Vue. Především k DAZu jsem navíc stahoval hromadu modelů a pluginů. Přirozeně jsem začal pomocí zmíněných nástrojů tvořit a neskutečně mě to bavilo. Bavilo mě to tak moc, že jsem nespal i druhou noc. To už jsem začal počítat hodiny – dostal jsem nápad na 100hodinový challenge. K zmíněným programům se v průběhu dalšího dne přidal ještě Terragen a několik dalších, které jsem však brzy opustil (Bryce, Carrara, Zbrush). Podstatné bylo, že jsem pořád měl co dělat, co tvořit, na co se koncentrovat. Občas jsem si něco zahrál, zkoušel jsem si i pustit film, ale ukázalo se, že to člověka v tomto stavu nebezpečně uspává. Jo a už nevím, které ráno to bylo, ale taky jsem pár hodin strávil tvorbou mutace svých stránek, kam budu průběžně házet všechen ten matte bordel, rendery a podobně. Sice jsem nakonec většinu věcí nedotáhl do konce, ale především jsem se s těmi programy alespoň trochu naučil. A díky mnoha podpůrným látkám jsem se s nimi i po tolika hodinách na nohou (v židli) učil poměrně svižně. Občasné stavy silného tvůrčího zapálení opravdu stály za to. Uvědomil jsem si, že až půjdu spát, nějakou dobu potrvá, než se do toho zase dostanu, a přirozeně jsem se to snažil co nejvíce oddálit. Až v průběhu poslední noci bych to nebýt 100hodinové výzvy bez zaváhání zabalil, jak jsem psal výše, už to bylo tvrdý. Každopádně myslím, že za tu dobu jsem udělal spoustu práce a naučil se strašně moc nových věcí. Za 4 dny jsem udělal něco, co by mi v normálním tempu trvalo třeba ke dvěma týdnům, nepřeháním. Neříkám, že si to chci v blízké době zopakovat, ačkoliv třeba meta jednoho týdne (168 hodin) je poměrně zajímavá a s patřičnou přípravou a režimem podle mě zdolatelná. Anebo alespoň 127 hodin? Na jednu stranu jde zcela evidentně o týrání vlastního těla. Ale při zdravým životním stylu bych si to dovedl představit jako zajímavé zpestření – ne častěji než jednou za rok, možná raději za dva. A i na to budou mít mnozí určitě odlišný názor. Ale třeba si za tu dobu vygooglím šetrnější způsob, jak se udržet tak dlouho vzhůru. Každopádně pokud se do toho člověk pustí se správnou přípravou a ve správný čas, tak nepochybuji o tom, že může udělat úžasné věci v naprosto minimálním čase. A může to být spisovatel, programátor, malíř nebo strojový technik – kdokoliv s tvůrčím zapálením ve svém oboru.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Fotografická tvorba
„Mějte dobrou náladu. Dobrá nálada vaše problémy sice nevyřeší, ale naštve tolik lidí kolem, že stojí za to si ji užít.“ Jan Werich